 |
|
|
|
1. Na ulici vás budou zdravit neznámí muži všeho věku.
2. Poměrně výrazné procento Irek má velikost 18 (46) a víc, takže si budete připadat štíhlé nebo aspoň normální.
3. Ze stejného důvodu je velmi příjemné jít tu nakupovat, i pokud se nevlezete do šestatřicítky. Oblečení v obchodech se nedělí na malé, ještě menší a mínusovou velikost, naopak, máte velkou šanci že vaše velikost nebude ta největší která je vůbec k dostání.
4. Seženete tu roztomilé kalhotky za třicet nebo pětačtyřicet korun a pochopíte, že levné oblečení které kupujete doma není levné.
5. Některé ženské chodí po ulici v teplákách a myslí si že jsou atraktivní. Jiné zase nosí modely vhodné na E55 a taky si myslí že jsou atraktivní.
6. Všechny dohromady nosí naprosto nemožné boty, i když v obchodě seženete docela pěkné.
7. Všude vám budou říkat "love".
8. Pochopíte, proč už se vlasy 50 let netupírují, a zbavíte se komplexů ohledně svého účesu.
9. Pochválíte se za svou soudnost, že jste nepodlehly módním trendům a nekoupily si kalhoty, kterým se před patnácti lety říkalo "elasťáky".
10. Irům přijde, že máte sexy přízvuk a vůbec jste hrozně zajímavé.
Brianna, dcera mojí taneční učitelky Anne: I was five but I'm six now!
Já: Oh! Congratulations! Does it make a difference? Are you a big girl now?
Brianna (po chvilce přemýšlení): No, because my daddy still carries me.
Tenhle článek jsem původně nechtěla vůbec napsat. Je osobní a přece jen, tyhle stránky nečtou jen moji kamarádi, ale taky můj tatínek a můj šéf. :-) Ale kdybych následující příběh nezmínila, asi bych neměla dál o čem psát nebo bych musela některé věci složitě obcházet, což by nebylo fér vůči čtenáři. A hlavně by bez něj moje vyprávění nebylo úplné.
Pátek, 29. 10.
Jsem mrtvá. Včera jsem se byla v Letterkenny dívat na Ulsterský šampionát a díky naprosto nemožné organizaci jsem se vrátila domů o půl
třetí ráno. O tři čtvrtě na deset jsem už musela být na univerzitě, kde mě čekal IPA seminář. Je odpoledne a já se snažím usnout. Nedaří
se, probere mě návštěva.
Za Tichučkem přišli Danka, Mišo a Eoghan. Danka a Mišo jsou česko-slovenský manželský pár. Tichučko s nimi dřív bydlel a jsou dobří kamarádi. Potkala jsem je minulý týden. Eoghana neznám, ale vzhledem k tomu, že jeden z minulých Tichučkových návštěvníků byl docela magor, očekávám dalšího pošuka.
Scházím dolů rozcuchaná, v teplákách a utahaném tričku a s výrazem vyorané myši. Abych to podtrhla, zdravím při příchodu do jídelny "Good morning". Ale, my jsme tě probudili? Soucitně se ptá Danka. Ujišťuju ji že ne. Od stolu se otáčí tmavovlasý brýlatý mladík v černém kabátě. "Good morning!" Odpovídá překvapeně. Ale! Tak tenhle jako pošuk nevypadá.
Vařím si čaj abych se probrala a usedám ke stolu a ke konverzaci. S Eoghanem během tří minut Terrym Pratchettem otevíráme obrovskou zásobu společných témat. Pokračujeme konverzací v irštině o tom, kde jsem se ten jazyk vlastně naučila. Tušé. Ostatní u stolu na nás zůstávají zírat. "Anglicky by to nešlo?" Vkládá se Mišo a posílá nás k zemi v záchvatu smíchu.
Řeč je o nedělní Haloween party u Eoghanovy tety. Mišo, Danka a Tichučko jsou pozvaní. Během večera se vyřeší, že já taky. Na svůj první Haloween v životě se začínám docela těšit a plánuju kostým. Návštěva se docela brzy zvedá a odchází. Dveře se zavřou a já utrousím poznámku, že Tichučko má roztomilé kamarády. Jenomže Tichučko náznaky neluští, takže se ptá jak to myslím a já mu musím vysvětlit, že mě ten Ir opravdu zaujal.
Jdu spát brzy, abych dohnala dvoudenní spánkový deficit. Není mi to souzeno. O půl třetí ráno mě probudí telefon a v něm Mišo na pokraji zhroucení. Dozvídám se, že je večer vykradli. Mišo by se potřeboval dostat na internet, aby si mohl zablokovat přístup k bankovním kontům. Nikomu jinému se nedovolal. No jasně.
Mišo dorazí něco před třetí. Uvařím mu kafe a zapnu notebook. Během necelé hodiny vyřídí to nejnutnější, ale potřebuje přijít znovu ráno. Na pár hodin se uklízím do postele.
Sobota, 30. 10.
Ráno se opakuje v podstatě stejná scéna, s tím že Mišo je míň naštvaný a víc nevyspalý. Z bezvědomí se probírá Tichučko a vytýká mi, že
jsem ho v noci nevzbudila. Bavíme se o nedělní party, na kterou Mišo s Dankou logicky teď nemají náladu, takže je naše účast v ohrožení.
Přesto zůstávám optimistou a po jeho odchodu jdu shánět "součástky" na kostým.
Po kritickém průzkumu šatníku (hm, krátká skládaná sukně) jsem se rozhodla pro klasiku - zabijáckou japonskou školačku Gogo z Tarantinova
filmu Kill Bill. Potřebuju bílou halenku (to by mělo být jednoduché - charity shop), bílé podkolenky (no, třeba budou stačit pudlice),
řetěz (myslela jsem že to bude problém, nakonec nebyl, D.I.Y. shop neboli "udělej si sám" je hned za rohem) a ostnatý masážní balónek,
který nastříkám stříbřenkou (stříbřenka - pound shop, "ježek" mi zabere celý den a na konec ho stejně neseženu, nahrazuji koulí z novin,
silonek a připínáčků).
O půl paté se mám potkat s Tichučkem, Eoghanem a maďarkou Helgou a jdeme povzbudit Danku a Miša. Jsme vyzbrojeni zásobou sušenek, coly a filmů. Dojdu k radnici a potkávám Eoghana s kelímkem kafe a prskavkami. Stěžuju si na problémy se sháněním částí kostýmu, přičemž neprozradím, co z toho nakonec má vylézt, a Eoghan mě táhne do nějakého obchodu, kde bych ježka mohla sehnat. Mezitím dorazivšího Tichučka necháme čekat na Helgu. Balónek neseženeme, ale hezky si popovídáme. Po půl hodině motání se přecpanými ulicemi (sobota je nákupní den) se vracíme k radnici a vyrážíme.
Mišo s Dankou jsou zdecimovaní, ale už poměrně klidní. Nedá nám moc práce je přesvědčit, že změna prostředí jim udělá dobře, takže na zítřejší party se půjde v plném počtu, hurá! Sedíme a přemýšlíme na co se teda budeme dívat. Zmiňuju Men Who Stare at Goats, což je film, který buď vůbec nepochopíte, nebo se smějete jako blázni. Herecky je skvěle obsazený. Je to absurdní příběh o jednotce americké armády používající psychotroniku. Eoghan se chytá, ostatní místy nechápou.
Znáte to, když vám někdo padne do oka, snažíte se zjistit, co by se s tím dalo dělat dál. V našem případě to odnesl Tichučko, protože jsme k němu jako našemu společnému kamarádovi chodili "sondovat", a on chudák nevěděl, jestli nám má říkat co mu řekl ten druhý. Nakonec jsme to z něj vždycky vypáčili a on se kvůli tomu cítil provinile. Eoghan je ale gentleman. Vzal si mě bokem a upřímně řekl, že se mu moc líbím. No to on mně taky. Dostala jsem prskavku, šli jsme ji ven na oslavu zapálit a nechali jsme ostatní bavit se na náš účet. Později, když jsem se pomocí moderních komunikačních technologií svěřovala směrem k rodné hroudě Žanetce, okomentovala to povzdechem: "Páni, netušila jsem že to může být takhle jednoduché!" Já taky ne. Ale může.
Neděle, 31. 10.
Haloween. Dopoledne dávám dohromady můj model. Obleču se a jdu se zeptat Johna: "Vypadám jako schoolgirl?" "No docela jo, nechceš
kravatu?" "Ta by se mi hodila." "Ale já žádnou nemám." Aha. "A za co jako jdeš?" ptá se John. Sice je to muzikant, ale v některých
ohledech je kulturně nedovzdělaný, Kill Bill nikdy neviděl. Pouštím mu na Youtube scénu, kde
Gogo masakruje Umu Thurman koulí na řetězu.
Mišo s Dankou nás vyzvedávají a jedeme do Poleglassu. Po cestě se stavujeme u Eoghanovy maminky, která zná Miša, Danku, trochu i Tichučka,
ale mě ne. Tedy - možná si to jenom myslím. "Ty umíš irsky?" ptá se mě. "Trochu." Jak to ví? Tichučko popírá, že by jí něco řekl. Od té
doby jsem zaregistrovaná coby plynule hovořící irštinářka a během večera se mi to nedaří nikomu vymluvit. Zvedáme se a spolu s dalšími
těžko zařaditelnými příbuznými a přáteli se přemisťujeme do domu Eoghanovy tety Jennifer, kde se celá velká akce koná. Tak se stalo, že
jste toho večera mohli potkat upíra, mrtvou nevěstu, kočku, klingonku a zvrhlou školačku v jedné tlupě.
Výzdoba místa činu nemá chybu, pavučin a netopýrů je všude dostatek. Eoghan dorazí později, protože se svým nejlepším kamarádem Stephenem pečlivě dávali dohromady kostýmy na akci ve městě, kterou nemohli vynechat. Takže jsem v domě plném lidí, kde kromě Danky, Miša a Tichučka neznám živou duši. Danka s Mišem se začlení do davu, Tichučko je ten co hraje na bodhrán a já stojím v kuchyni a nevím kam se mám vrtnout. Ostatní zjevně taky nevědí kam mě mají zařadit. Nakonec konverzuji s Eoghanovým patnáctiletým bratrancem převlečeným za sňatkového podvodníka a bavím se tím, kolik lidí pochopí můj převlek. Úspěšnost je tak 60%.
Eoghan přijde zrovna ve chvíli, kdy rozpačitě stojím u ohně na zahradě. "Kill Bill!", trefuje se okamžitě (jak jinak). Od té chvíle se ode mě zřídka kdy hne na víc než deset centimetrů, čímž poskytne celé rodině řešení hádanky kdo teda vlastně jsem. Situace se radikálně obrací a všichni se mě chodí "nenápadně" ptát jak to teda s náma je. Některým to dojde až po desítkách minut, takže máme zábavu na celý večer. Korunu tomu nasadí Eoghanova maminka, která do poklidné atmosféry u ohně pronese: "Anna? I'm his mother. I'm watching you!" (a celé to doplní výmluvným gestem). "I know. I'll be nice to him." Slibuju.
Belfast sice není New York, ale pěšky se tu standardně přepravovat taky nedá (aspoň ne z jednoho konce města na druhý). Místní se většinou
dostávají tam kam potřebují autem. Další možnost jsou taxíky, které jsou tu daleko běžnějším (a vzhledem k cenám hromadné dopravy i
relativně levným) dopravním prostředkem než třeba u nás. No, ale uznejte, že jezdit do školy taxíkem by bylo, řekněme, poněkud zvláštní.
Takže mi bylo souzeno objevovat taje Belfastského emhádéčka.
Hromadnou dopravu v Belfastu zaopatřuje Metro. Ironií je, že tohle metro nejezdí pod zemí, ale je to prachobyčejná síť autobusů provozovaná společností Translink. Autobusy jsou bílo-růžové, jednopatrové, nebo pro nás "Evropany" značně exotické dvoupatrové "doubledeckery". Výjimečně lze potkat i dlouhý kloubový.
Hned prvním problémem který se mi naskytl k řešení bylo jak za dopravu platit. Máte několik možností: buď můžete platit za každou jízdu
zvlášť (co se počítá jako jedna "jízda" k tomu se dostanu později) - v autobuse tak zaplatíte cca 1.70, anebo si pořídíte "chytrou kartu",
na které budete mít předplacených 40 jízd, a jedna vás potom vyjde něco pod libru. Další možnost je koupit si celodenní lístek. Ten stojí
2.90 (ráno před půl desátou 3.50) a jezdí na něj většina místních. Já jsem ale věděla, že do autobusu budu sedat každý nebo téměř každý
den (a i kdybych byla líná vstávat, 2.90 krát, řekněme, 25 je docela hodně). Takže jsem investovala do měsíční "lítačky" za 57 liber.
Belfastští obyvatelé jsou zřejmě posedlí světovými stranami. Začíná to u politicky korektního rozdělení ostrova na "Sever" a "Jih" a asi se to přeneslo i do běžného života. Takže kupříkladu já bydlím v severním Belfastu. Na irštinu a taneční lekce jezdím do západního Belfastu (synonymum pro pro-irskou část města) a škola je v jižní části. Ale tím to nekončí. Centrem města je radnice, kterou obklopuje Donegall Square - čtyři ulice uspořádané do úhledného obdélníku. Zde jsou hlavní stanoviště autobusů. A hádejte jak jsou ulice pojmenované? Severní, východní, jižní a západní. No víte třeba, která je severní strana Václaváku nebo Horního náměstí v Olomouci? Takže rada - pokud v Belfastu zabloudíte, neztrácejte víru, orientaci nebo aspoň kompas.
Hlavní stanoviště autobusů na Donegall Square jsou hlavní, protože tam všechny autobusy začínají. A končí. V praxi to znamená, že pokud
jedete se severu města do centra, máte to dobrý. Ale pokud jedete ze severu na jih (což já dělám prakticky denně), musíte přesedat, stejně
tak jako když jedete ze severu na západ (to dělám čtyřikrát týdně). A jsme u toho. Kdybych platila za každou "jízdu" zvlášť, jen za cestu
do školy a zpět bych zaplatila skoro čtyři libry. Takže když denně vystřídám osm autobusů, hřeje mě pocit, že svých 57 liber investovaných
z mého erasmáckého rozpočtu nebyly vyhozené peníze.
Autobusy jsou očíslované. Čísel je poměrně málo, ale aby to nebylo jen tak jednoduché, čísla určují pouze základní směr kterým se autobusy z centra vydávají. Jejich trasy se potom dál dělí, což se označuje přidaným písmenkem, (třeba 1j nebo 10g). Mapa MHD je sice všude zadarmo k dostání, ale zachycuje jen vnitřní část města, takže pokud si chcete užít dobrodružství, můžete sednout na autobus a zkusit kam vás doveze (popřípadě se ještě potom dostat domů). Nebo si taky můžete přivodit žaludeční vředy tím, že se pokusíte dešifrovat nepochopitelná schémata na webových stránkách Translinku.
Zastávky jsou v nejlepším případě zastřešené, s jízdním řádem nebo dokonce elektronickou tabulí, v nejhorším případě je to růžová cedule
na sloupu formátu 15 x 15 centimetrů, která vám neřekne ani na jaké číslo autobusu se můžete těšit, natož tak kdy přijede (ne že by se
tady jízdní řády nábožensky dodržovaly). Zastávky jsou poměrně nedaleko od sebe a autobus si vždycky musíte zastavit (ať už zevnitř
tlačítkem coby pasažér s přáním vystoupit nebo zvenku zamáváním coby zmoklý čekatel uprostřed země nikoho). Tento systém jsem, na rozdíl
od ostatních aspektů Metra, shledala docela praktickým, protože vystupujete a nastupujete co nejblíž místa, na které se potřebujete
dostat, a zároveň se autobusy nezdržují zajížděním na zastávku, kterou momentálně nikdo nepotřebuje.
Autobusy jezdí docela slušně - na exponovaných místech dokonce i častěji než každých deset minut. Přes týden. V sobotu to chce trochu plánování předem a v neděli musíte ovládat strategii na úrovni Napoleona, abyste se vůbec někam dostali. Pokud se potřebujete někam dostat po jedenácté večer (třeba ze session domů), jinou možnost než taxík nemáte.
Všechny autobusy mají jen jedny dveře (když nepočítám nouzové východy). Těmi se nastupuje i vystupuje. Při nástupu nejdřív ze všeho
pozdravíte řidiče (což je nejen ukázka ostrovní vychovanosti - když někde stojíte dvacet minut v dešti a v nejistotě jestli vůbec něco
přijede, natož tak kdy, tak toho řidiče opravdu rádi vidíte). Chvilku mi trvalo než jsem ovládla zvuk kterým se místní zdraví, je to
zřejmě kříženec "hi" a "how are you" a zní to zhruba jako "haiya". S "Good morning" neuspějete. Dalším krokem je zaplatit, zamávat před
řidiči před nosem celodenní jízdenkou nebo plácnout Smartcard (chytrou kartu) na čtečku, ze které vám vyjede lístek. I já, ačkoli mám
měsíční jízdenku, dostávám lístek při každé jízdě. Místní je dost často házejí na podlahu (navzdory Belfastské masivní mediální kampani
proti odhazování odpadků). Já si je schovávám a večer jich potom všech osm vyhodím.
Při výstupu z autobusu nezdravíte, ale rovnou řidiči poděkujete. Přece jen, je to člověk který je každý den zodpovědný za váš život, a to si zaslouží ocenění. Stejné to bylo v Anglii. Nějakou dobu jsem pak měla cukání zdravit a děkovat i doma. Ale přešlo mě to. Ne proto že bych byla za magora, ono se stačí podívat na otrávený výraz osoby sedící v kabince. To sice neznamená, že by měli menší zásluhy o bezpečnost provozu, ale holt když člověk dává najevo že o něco nestojí, tak to asi nedostane.
Rada na závěr. Pokud by se vám nechtělo pamatovat si kdy máte říct "Haiya" a kdy "thanks", v Belfastu mají pro oboje (stejně tak jako i pro omluvu) univerzální výraz: "Cheers!"
Vzhledem k tomu, že jsem tento týden lehla s nefalšovanou irskou chřipkou, nestalo se v poslední době nic, co by stálo za popis. Leda že bych chtěla psát o tom, že paralen se tady dá koupit v Tescu a stojí v přepočtu na koruny čtyři padesát, nebo o tom kolik dílů Dr. House a Přátel jsem viděla, nebo jak si vařím cibulový a zázvorový čaj.
Minulý týden se mi ale povedlo konečně vyřešit mé taneční "problémy". Čili: hrdě oznamuji, že jsem dočasnou tanečnicí Kennedy Irish Dance. A jak k tomu došlo?
Už jsem začínala být poměrně zoufalá. Moje známá irská taneční mamča na nic nepřišla, na maily mi neodpověděli a já jsem se musela smířit s tím, že přes známé a kontakty to prostě nepůjde a že co si neobvolám a nevyběhám, to mít nebudu. Ale protože mám naučený respekt před osobami s titulem TCRG blížící se až posvátné bázni, a proto, že jsem si ještě pořád nezvykla na místní přízvuk a moje sebevědomí ostřílené angličtinářky šlo do háje (pořád ještě jim nerozumím), měla jsem z telefonování a obíhání docela trému.
Ale nedalo se nic dělat. Už když jsem byla doma, říkala mi Andy, která má s irskou povahou docela velké zkušenosti, abych jim nepsala, ale prostě za nimi zašla a domluvila se osobně, protože "… víš jací oni sou". No, tuším. Ještě kousek mě popostrčil Tichučko, který je hned se vším hotový a bral to stylem: "No, tak dyť tady máš číslo a adresu, ne? Super, tak jim zavolej! Dyť proboha o co de?" Takže jsem potlačila svou paranoiu z hněvu bohů (nebo ještě hůř - An Coimisiun, co když se domáknou mého nepřístojného chování a donutí mého nevinného učitele Ronana pykat za mě?) a ve středu si telefonicky domluvila schůzku v Doherty School of Irish Dancing na pátek a ten samý den jsem se vypravila na trénink Kennedy school přepadnout je osobně.
Do Kennedy school se mi moc nechtělo. Podle webových stránek to vypadalo, že je to největší škola v Belfastu, a já jsem si z toho vyvodila, že bude taky nejmíň osobní a nejdražší. Krom toho jeden z mailů který jsem psala šel právě učitelce z Kennedy school, která mi neodpověděla, takže jsem se bála že se se mnou vůbec nebudou chtít bavit. Proto se mi ve chvíli, kdy jsem šlapala dlouhou cestu od autobusu a hledala v západním Belfastu středisko pro mladé, kde měl být trénink, docela klepaly kolena.
Symaptická blondýna kolem čtyřicítky se na mě ve dveřích podívala s tázavým úsměvem. Vysvětlila jsem jí že hledám tanečníky, a ona irsky (no jo, jsme kousek od Falls road) houkla na jednu dívčinu která zrovna hrála ping pong, ať mě za nimi zavede. Znovu jsem stála ve dveřích a s tázavým úsměvem se na mě dívala jiná zhruba čtyřicetiletá světlovláska. Překonala jsem trapnou pauzu která následovala po "Hi", což bylo jediné co ze mě v té chvíli vypadlo, a podařilo se mi vysvětlit kdo jsem. Po slovech Irish Dancer následovalo mile překvapené "Oh, really?!", které ale nebylo nechápavé, což mě docela povzbudilo.
Světlovláska, která se jmenuje Anne Kennedy, mi padla do oka. Neprojevovala žádné "božské" manýry, prostě byla normální a ochotná. Prohlásila že trénovat s nimi tři měsíce není problém (vážně? Žádný výslech? Žádné ohánění se pravidly o učitelích? Žádné pochybnosti jestli fakt umím tancovat?) a hned mi napsala seznam tréninků na které můžu chodit a že se platí pět liber za trénink (za dvě hodiny? Jenom?). Zároveň ale prohlásila, že ze severního Belfastu to mám daleko a že bych možná chtěla zkusit jiné školy blíž (a dala mi telefonní čísla).
Chvilku jsem zůstala a dívala se jak děvčata nacvičují eighthand High Cauled Cap. Když jsem viděla co jim dělají nohy, o přestávce jsem Anne nenápadně naznačila, že takhle dobrá teda nejsem. "Neboj se. Já učím všechny úrovně, odsud (ukázala rukou u kolen) až posud (ruka nad hlavou)".
Z Kennedy school jsem odcházela s pocitem, že jsem našla svou novou učitelku. Protože jsem ale měla domluvenou schůzku v pátek v Doherty school, šla jsem se tam podívat, abych si byla jistá, že je to opravdu nejlepší řešení. Už za rohem jsem si byla jistá, že tentokrát jsem místo určení našla správně, protože jsem slyšela stepky. Hodně párů. Prostě randál. Našla jsem nevelké studio, otevřela dveře a ocitla se tváří v tvář asi třicetihlavému stádu stepařů, kteří všichni zároveň dusali svoje kroky (každý jiné, ale všichni stejným směrem) a řítili se proti mně do rohu. Zůstala jsem zírat, protože na mou duši, něco takového jsem ještě neviděla. A to jsem viděla Stephena a na videu i Alana Kenficka.
Vysvětlila jsem oplácané trenérce co tam pohledávám a ona mi řekla že mám počkat na Gavina. Asi místní bůh, protože i ženština v telefonu mi řekla že se musím zeptat Gavina. Tak jsem se snažila nezavazet - a zírala. Nic jiného se dělat ani nedalo. Přitočila se ke mně milá blonďatá barbínka a vysvětlila mi, že trénují na soutěž zítra a pozítří (Ha! Mám plán na víkend!) a že támhleta, támhleta a tamten jsou letošní světoví šampióni. No, vypadali na to. (Pokud si chcete udělat představu, podívejte se na tohle video. Třeba tanečnice která vyhrála v kategorii under 17 tančí druhá). Nechala jsem si od barbínky napsat adresu místa konání feise a nechala usadit mé vzrůstající přesvědčení, že na tyhle zázraky se sice dobře dívá, ale trénovat s nimi se mi moc nechce.
Z úvah mě vyrušil malý energický mužík s náušnicí, dle jehož suverénního vstupu na scénu jsem usoudila, že tohle musí být Gavin Doherty. Nepochybně byl taky šampión. Byl na mě milý, ale neprojevil žádný zvláštní zájem a byl se mnou hotový za půl minuty. Všechno věděl, jestli k nim chci chodit trénovat tak můžu, oni mi třeba k tomu něco řeknou. Mají i tréninky pro seniorské kategorie. Pět liber za trénink. Shrnula jsem si to tak, že světová šampiónka už stejně nebudu, a že Anne z Kennedy school bude dobrá volba.
V sobotu jsem nemohla dospat, protože jsem se konečně měla vypravit na svůj první trénink. Měl být od desíti do dvanácti v jižní části města. Pečlivě jsem nastudovala jízdní řády a mapy. Ulice se jmenovala Ravenhill road (havraní kopec) a vypadala podezřele dlouhá. Po jedné straně byl velký park, po druhé domy, místo určení mělo být asi tak v polovině. Vydala jsem se podél parku. Čísla popisná byla trojmístná, začala jsem u stovky a hledala třista něco, liché číslo. Trochu podezřelé bylo, že všechna čísla byla sudá. Došla jsem k pohřebnímu ústavu, který měl číslo nejbližší tomu co jsem hledala, pak k benzince, kde jsem se zeptala a dobří lidé mě poslali zpátky opačným směrem "až za semafor". Od semaforu na rohu parku jsem před deseti minutami vycházela.
Zoufalá jsem se k semaforu vrátila zpátky. Čísla kolem stovky. Tady to přece nemůže být! Mapa to ukazovala naproti parku. Takže jsem se vypravila zpátky k pohřebnímu ústavu. Když jsem k němu po dalších deseti minutách dorazila, seděli před ním dva havrani. Slušně jsem je pozdravila a řekla si, že asi pochopili, že jsme tak trochu příbuzní a snažili se mě povzbudit. Obešla jsem pohřební ústav z druhé strany a našla další dva havrany, tentokrát asi tak šedesátileté, kterak leští velké černé auto. Znovu jsem slušně pozdravila a vysvětlila svou situaci. Havrani prokázali velkou míru soucitu, naložili mě do toho velkého černého auta a jali se se mnou projíždět tou předlouhou havraní ulicí.
Dobří lidé ještě nevymřeli. Při projížďce pohřebákem jsem zjistila, že na druhou stranu Havraní ulice jdou opravdu lichá čísla (naproti nim bylo prozměnu fotbalové hřiště). No napadlo by vás to? Havrani taky kroutili hlavou, nicméně úspěšně mě dovezli tam kam jsem potřebovala, vyložili mě a měli radost že mám radost.
Anne na mě přes skleněné dveře tanečního sálu mávala, že mám jít dovnitř. Věděla jsem že budu trénovat s dětmi, ale měli mít mezi 10 a 12 lety, a šprčci kteří na mě zvědavě koukali měli asi tak pět až sedm. Učili se jeleny a Anne na ně neúnavně hulákala básničku "Kick and close, point your toes". No, tak co, no. Omluvila jsem se za pozdní příchod, odůvodnila ho příjezdem s pohřebáky a šla se převléknout. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že ve studiu přibyly dvě dívčiny, které mi byly věkem malinko bližší. Trochu se mi ulevilo, ale jen dočasně, dokud jedna z nich nepředvedla slipjig, ve kterém v nepravidelných intervalech zůstávala bezchybně viset ve vzduchu. A po ní mám jako ukázat svůj pokus o reel? "Připadám si jako idiot", přiznala jsem se Anne. "Neboj se, naše tréninky jsou plné idiotů." Hned jsem se cítila o něco líp. Reel jsem samozřejmě nedotancovala. Anne nicméně prohlásila že ví "kde asi jsem", naordinovala mi technická cvičení a vybrala mi jejich jednoduchý, ale pěkný reelový krok, zula si boty, vstala ze židle a osobně mě ho naučila. (Pro nezasvěcené - všichni, kteří kdy trénovali v Irsku, dosvědčí, že irští učitelé zásadné nevstávají, ale všechny kroky učí ze židle.) Definitivně mi Anne vyrazila dech, když jsem jí šla po tréninku platit. "Dneska jsi tady toho moc nedělala. Nech to na příště." Ujistila jsem se jestli to myslí vážně a zapřemýšlela, který jiný učitel by to takhle asi udělal. Z Ravenhill road jsem odcházela s přesvědčením, že jsem si vybrala správně.
V sobotu jsem se na feis už nedostala, ale vypravila jsem se tam v neděli, právě včas, abych stihla šampionát. Podle syllabu na webu jsem
zjistila, že to není jen tak nějaká soutěž, ale belfastský šampionát pořádaný Doherty school. Atmosféra mi byla dost povědomá. Místnost
nacpaná děvčaty v parukách, které si na poslední chvíli upravují šaty a make-up. Ale bylo to tak nějak civilnější, bylo jasné, že tihle
tanečníci jsou zvyklí na víc než na tři soutěže do roka a že to pro ně není nic až tak výjimečného. Pro mě tedy bylo. Viděla jsem tancovat
asi tak pět světových šampionů. Ke smůle čtenáře se to bohužel nedá jen tak popsat. Většinu tanečních prvků jsem znala a o dost z nich se
v průběhu své taneční "kariéry" sama pokoušela. Pokud bych si představila jejich nejlepší možné provedení a pak ho vynásobila pěti,
blížilo by se to tomu, co tam bylo k vidění. Takhle dobře jsem ještě nikoho tancovat neviděla (promiň, Míšo, ani Ty…). Někteří máme holt
dvacet let zpoždění. A za celou tuhle show jsem zaplatila pět liber vstupného. Opět malé srovnání s "našimi" feisi, kam se sice jezdíme
dívat jak tancují naši kamarádi a fandit jim, ale ta úroveň je holt někde jinde, i když vstupné je často v přepočtu vyšší.
Těšila jsem se na svůj další úterní trénink s Anne. Bohužel jsem se na něj už nedostala, místo toho jsem v posteli. Jen doufám, že si nemyslí že jsem se na ni vykašlala nebo zběhla jinam. Snad už mě brzo moje irská chřipka opustí a najde si jiného turistu, kterému se vnutí coby suvenýr.
Is fearr Gaeilge briste ná Béarla cliste (lepší je lámaná irština než plynulá angličtina), praví irské rčení. V zeleném domečku to platí na sto procent. Když jsem včera o přestávce učila jednoho Ira vyslovovat "Jak se máš?" (šlo mu to docela dobře), přišla za mnou moje bretaňská kamarádka Sterenn (a pak se divte, že si ty jména nepamatuju) a zeptala se mě, jak se mám, pro změnu irsky. Podařilo se nám rozvinout dokonce i něco jako konverzaci, ve které jsem jí sdělila, že jsem v pondělí nepřišla protože mě bolela hlava, a zvládly jsme se domluvit, že po hodině spolu půjdeme na session do Duke of York a že nás Sterenn odveze, protože tu má auto. Byla to moje doposud nejdelší konverzace v irštině a byla jsem na ni patřičně hrdá.
To jsem ale ještě netušila, v co se to vyvine. Usoudily jsme, že to nějak půjde a prostě jsme už do angličtiny nepřešly. Vzhledem k tomu, že já francouzsky umím bídně a Sterenn česky neumí vůbec, rozhodly jsme se řídit se podle úvodního rčení a ze dvou ostatních jazyků, které máme společné, jsme si vybraly ten, co umíme míň. Takže jsme dvojka opravdu k pohledání, domlouváme se rukama nohama, v nouzi sem tam nějakým anglickým slovíčkem, ale hlavně irsky.
Netřeba dodávat, že obě působíme jako atrakce. Včera jsem přišla na hodinu o něco později a nemohla jsem najít svou třídu. Trefila jsem ale do Seamusovy, který se rozhodl mě osobně eskortovat tam kam patřím, ale ještě před tím se ve dveřích otočil na svou třídu a pronesl: To je Anna. Je Češka a umí irsky. Nevím přesně, jakou reakci čekal, ale už se tím začínám docela bavit. No a když jsme na to dvě, je to ještě větší sranda.
Když jsme dorazily do Duke of York, bylo tam narváno, Zamířily jsme rovnou k muzikantům. U nich na židličce seděla dáma, kterou mi Tichučko na koncertě před dvěma týdny představil jako setovou tanečnici, a Sterenn se s ní srdečně zdravila. Zadívala se na nás a zeptala se: "Jak vy dvě jste se daly dohromady?" Po chvíli vysvětlování se zamyslela a prohlásila. "You're on the same mission." (Jste na stejné misi.) Myslím, že to docela vystihla.
Miluju charity shopy! Charity shop je něco jako náš "sekáč", ale prodávají se v něm kromě oblečení i knížky a občas i věci a výtěžek jde na dobročinné účely. Co se týče oblečení, je tu i v běžných obchodech levnější než u nás. Ale nakupování knížek z druhé ruky je závislostní! Zrovna čtu Deception Point od Dana Browna který mě stál 50 pencí a včera jsem si koupila komplet Pána prstenů za libru!!! "Ježíšíkriste, to je ale tlustý!" reagoval John, když knížku viděl.
Dnes jsem našla muže při důležité činnosti. Odledňovali mrazák. John stál v kaluži v ponožkách a rozmrazoval led fénem a Tichučko vytíral hadrem podlahu a ždímal do dřezu. "Takhle se to dělá!" Prohlásil spokojeně John, když skončili.
V pátek jsem absolvovala konferenci postgraduálních studentů oddělení psychologie. Ze začátku to vypadalo, že příspěvky přednášejících jsou pro mě absolutně mimo mísu (hned první byl statistik a vůbec jsem netušila o čem mluví, dokonce ani jestli mluví anglicky - furt jim ještě nerozumím) a že se ani nikdo nechce nijak družit (což byl hlavní důvod proč jsem tam byla). Tak jsem si říkala, že aspoň dostanu zadarmo čaj a sandwich. ;-)
Ještě že jsem ale vydržela do konce, protože předposlední a poslední příspěvek byl pro mě konečně zajímavý. Autorem toho předposledního byli dva dobře vypadající mladíci, kteří píší o dětských vojácích v Africe. Téma docela drsné a beroucí dech. První, tmavovlasý doktorand se vytasil s tabulkami a čísly, druhý, blonďák, přišel s kvalitativní analýzou. Zastříhala jsem ušima hned dvakrát, poprvé protože jsem mu rozuměla, a tudíž usoudila, že asi nebude odtud (později se ukázalo že je skutečně z Dublinu), a podruhé, když mě trklo jakou metodu asi tak používá… a že se ho na to potom budu muset jít přeptat.
Po nich si za pultík stoupla drobná nenápadná dívčina a začala mluvit o vztazích mezi dětmi z protestantských a katolických škol (tedy téma, které je tu pořád aktuální). Na slidu líčícím metodologii se objevila tři pro mě magická písmena - IPA. Hurá!!! Spřízněná duše. Dívčina odpřednášela a začala palba otázek. A jak to budeš dál kvantitativně zpracovávat? Jak víš, že ti neříkají jenom to co chceš slyšet? Zavrátila jsem oči. Tak tohle mi něco připomíná. Přede mnou sedící korpulentní dáma se otočila ve směru prvního tazatele, aby si ho mohla pořádně prohlédnout, a sarkasticky se pousmála. Asi jí to taky něco připomínalo. Stará dobrá válka kvalitativního a kvantitativního paradigmatu.
Mladá výzkumnice statečně dobojovala a konference byla u konce, před námi přestávka, celkové hodnocení a závěrečná recepce. Protože IPAřka byla obalená kolegyněmi, zamířila jsem nejdřív ke dvěma africkým terapeutům. Tvářili se přívětivě a blonďák Paul se taky chytl na magickou IPA zkratku. Vida, další! Společně jsme se vydali za poslední přednášející. Paul se ale po cestě s někým zasekl, tak jsem k ní došla sama. "Ahoj, jsem Anna a vím přesně jak se cítíš." Nic nestmelí lidi tak, jako když si můžou společně zanadávat. Takže mám novou kamarádku Stephanie, která momentálně přepisuje data jak mourovatá. Domluvily jsme se (a Paul se přidal), že se budeme potkávat, abychom si u těch počítačů nezavařili ruce a mozky. Což je bezva, protože je to přesně to, kvůli čemu jsem sem přijela.
Mým hlavním cílem tady je samozřejmě usilovná práce na mé disertaci (věta určená pro ty, kteří by mohli být znepokojeni mým intenzivním zapojením do místního kulturního života, a které jistě uspokojí chronologicky následující článek ;-) ). Ale když už jsem tady, tak se samozřejmě snažím "vytřískat" z toho co nejvíc, protože co bych taky jinak dělala po odpolednách a po večerech, že.
Vzhledem k tomu s kým bydlím, sessions a jiné hudební vyžití jsou samo sebou, a určitě o nich napíšu někdy příště (materiál intenzivně sbírám). S čím mi ale moji spolubydlící moc pomoct nemohli byl tanec a irština.
Irština přišla tak nějak sama. Hned v pátek jsem si zaplatila 20 liber za kurz irštiny na univerzitě, abych později ten samý den zjistila, že můžu chodit na lekce přímo do místní irsky mluvící komunity a zadarmo. Naštěstí jsem v kultivované zemi a 20 liber mi bez ptaní vrátili, takže jsem v klidu mohla začít chodit do "zeleného domečku" (slibuju že už si příště zapamatuju jak se jmenuje).
Když jsem tam v pondělí jela poprvé, měla jsem dost trému, protože do autobusu se mnou nastoupili dva mladí lidé, kteří bez zábran celou
cestu plynule žvatlali irsky. Co když tam budu za pitomce? Obavy mě opustily ve chvíli, kdy mě hned ve dveřích přivítal Seamus, kterého
jsem znala už z pátečního koncertu a sean-nós semináře. Usadil mě a po chvíli mi
přišel říct, do které třídy půjdu (mírně pokročilí) a kdo bude můj učitel. (Mimochodem, Seamus se pro mě stal takovým symbolem místní
kulturní komunity, že jsem po něm pojmenovala plyšového medvídka, kterého jsem si prostě musela koupit v charity shopu, protože mám moc
velkou postel a potřebovala jsem plyšáka, aby mi tento problém pomohl vyřešit. Osvědčuje se výborně.)
Čekali jsme na začátek lekcí ve "společenské místnosti" která má bar a pár stolečků se sedačkami. Jednotlivé lekce jsou pro různé úrovně od začátečníků až po konverzaci pokročilých. Vedle mě sedící starší pán se mnou začal společensky konverzovat (čímž naštěstí rozptýlil mé obavy, že anglicky tu nesmí padnout ani slovo). "Ale ty nejsi Irka, že"? Zeptal se mě po první větě, která ze mě vypadla. Ne, nejsem. Dále již klasický průběh rozhovoru týkajícího se toho, odkud teda jsem a jak je propána vlastně možné, že tu s nimi sedím a dělám takové věci jako třeba že se učím irsky. Vše na hranici zdvořilého zájmu, údivu a zvědavosti. Poté zřejmě usoudil, že přišel čas na cvičnou irskou konverzaci a představil se jako Pádraig (né, fakt?).
Moji pondělní "spolužáci" byli vesměs ve středním věku, učitel byl vysoký oplácaný mladý muž kolem třicítky, jehož křestní jméno bylo z těch, které si člověk nemá šanci na první pokus zapamatovat, pokud ho předtím nepotkal v nějaké irské legendě nebo filmu (Diarmud a Gráine zvládám, ale tak se zrovna nejmenoval). Ze začátku na nás vytasil papíry s názvy měsíců a dnů v týdnu a začal vysvětlovat základní gramatický jev (pro zasvěcené séimhú a úrú). To bylo něco, o čem jsem slyšela už před čtyřmi lety při mé úplně první "lekci" irštiny, kdy jsme s Radvanem Markusem seděli na kládách s plechovým hrnkem čaje v ruce a on mi vysvětloval výslovnost, takže jsem ani nepokládala za nutné si to zapsat. Zjevně jsem se asi tvářila rozpačitě, protože učitel mi začal omluvně vysvětlovat, že netuší na jaké úrovni vlastně jsem a jestli je to pro mě těžké nebo jednoduché.
Nakonec se to ale ukázalo být tak akorát. Jazyky se tady zjevně učí trochu jinak, než jsme zvyklí. Konkrétně v téhle hodině učitel vykládá irsky příběh, u kterého si pomáhá angličtinou, ale hlavně rukama nohama, abychom vůbec tušili o čem mluví, a chce po nás abychom reagovali na jeho otázky nebo se sami ptali. Žádná tabule, žádné vysvětlování gramatiky. A rozumět a mluvit, to je přesně to co mi chybí. Na hláskování mám slovník.
Na čtvrteční lekci dorazilo úplně jiné osazenstvo a lidí bylo o hodně víc než v pondělí. Můj učitel z pondělka (pořád ještě jsem nezachytila jak se jmenuje) mi vysvětlil, že jeho dnešní skupina je o něco pokročilejší a že buď můžu zůstat tam a nebo jít do začátečníků. Nechtěla jsem vypadat že si o sobě moc myslím, tak jsem šla. Začátečníci byli opravdu začátečníci, ale lekce byla naprosto skvělá. S obdivem k učiteli jsem si pomyslela že takhle by se to mělo asi dělat. Nejdřív vyskládal na stůl obyčejné věci (chleba, hrnek, plechovku, knížku…) a pojmenovával je, my jsme opakovali. Pak je různě přenášel po místnosti a popisoval co dělá, my jsme to říkali po něm. "Beru krabici. Jdu ke dveřím. Pokládám krabici před dveře. Co jsem udělal?" "Vzal jsi krabici. Šel jsi ke dveřím. Položil jsi krabici před dveře." (Aha, minulý čas!) A ještě na vrch to byla děsná sranda.
Ale byla jsem odhalena. O přestávce za mnou učitel začátečníků přišel a irsky se mě zeptal, jestli náhodou už trochu irsky neumím. A už jsem šupajdila do vyšší skupiny (víš, mohla bys odradit ty co úplně začínají), takže jsem se znovu shledala s mým pondělním učitelem. "Fajn, budeme zpívat." Jupííííí! A co? No, stálo to za to. Poté co jsme prošli výslovnost náš milý nenápadný lektor spustil melodii naprosto úžasným sean nós stylem (starý styl irského zpěvu bez doprovodu). Moment, kdy šla k zemi zase jednou moje brada. To tady umí fakt každý, nebo co? Netřeba dodávat, že ačkoli nás ve třídě bylo hodně, zdaleka nám to tak dobře jako jemu nešlo. Ale písnička byla pěkná, je to tahle.
Ačkoli moje přítomnost na kurzech je pro místní překvapivá, nejsem v tom sama. Je tam ještě jeden Američan, jedna Francouzka a jedna Bretoňka (se kterou jsem se včera potkala na session a vypadá to že budeme kamarádky). Takže můj zájem o irštinu je sice exotický, ale ne až tak unikátní. Zato ale získávám dojem, že coby irská tanečnice těžce přes dvacet (spíš lehce pod třicet) jsem tady totálně bílá vrána (jak příhodné). Ačkoli jsem snahy o nalezení taneční školy vyvíjela už doma, doteď se mi to nepodařilo.
Asi mám špatnou metodu hledání. Poslala jsem několik mailů, na které se mi nedostalo odpovědi. Pokud už mají školy webové stránky (jako že většinou nemají), informace na nich jsou naprosto nedostatečné a jediným kontaktem bývá právě mail, na který vytrvale nikdo neodpovídá. Myslela jsem si, že nebude problém doptat se místních, ale podcenila jsem fakt, že irský stepdancing (tady se tomu říká riverdance, ach jo…) je v Irsku záležitost desetiletých holčiček a dospělých se netýká. Pokud se někoho ptám, nejdřív musím složitě vysvětlit, že nedělám sety (pro změnu zábava starší generace), ale opravdu "riverdance", a že nehledám kurz pro začátečníky, ale pokročilé lekce, a ano, jsem smířená s tím, že budu trénovat s dětma. Nejčastější odpověď zaskočeného domorodce je "aha, já se ti poptám".
Při mé návštěvě v Dublinu jsem se zeptala Kouzelného dědečka, jestli náhodou o něčem neví. Sice nevěděl, ale dal mi kontakt na největší Belfastský obchod s tanečními potřebami Celtic Creations, že se tam mám jít zeptat, a krom toho ještě s naivitou jemu vlastní telefonní číslo na An Coimisiún, což je hlavní zastřešující organizace irského tance, která vymýšlí všechny ty "zvláštní" pravidla a která se nebaví vůbec s nikým. Když mi to přišlo, mírně řečeno, trochu zábavné, Kouzelný dědeček mi řekl: "Ale klidně jim zavolej. Oni to budou vědět. Od toho tam přece jsou, né, za to sou placení!" No, má sice pravdu. Všichni to víme. Akorát An Coimisiún to asi neví. Každopádně, zavolat jsem si netroufla. Ale kdybyste někdy někdo chtěli telefonní číslo… ;-)
Najít Celtic Creations byla trochu fuška, je totiž na kraji Belfastu v průmyslové zóně a na jeho webových stránkách se nepočítá s tím, že by se tam nějaký blázen pokoušel dostat autobusem (kdo by to taky dělal, že). Nakonec se mi to ale zdárně povedlo a trefila jsem. V obchodě stála lehce znuděná slečna, která vypadala, že pravidelně čte Irish Dancing Magazine u nás lidově zvaný Obludárium (protože se tam můžete dočíst, který odstín fosforově růžové zrovna letí a jaký si máte koupit samoopalovací krém, abyste měli co nejhnědší nohy). Co se ale týče tanečních škol, nevěděla vůbec nic. Byl to v té chvíli můj poslední ostrůvek naděje k nalezení tanečního vyžití, tak jsem byla dost zklamaná.
Protože jsem byla v obchodě sama, ze zoufalství jsem si začala zkoušet gilky (měkké boty na irský tanec), protože Celtic Creations
vyrábějí docela zajímavý model se zvláštním typem podpory klenby. Zrovna ty mi nebyly, ale perfektně mi padly Inisfree, které se u nás
přes nikoho normálně sehnat nedají. Znáte to, jak máte na noze boty, o kterých víte, že jsou fajn, už je nesundáte. Vzpomněla jsem si na
svoje děravé protancované gilky značky reel comfort (už doma mi docházelo, že nejlepší časy mají za sebou) a Inisfree si koupila za
30 liber (stejně bych to tu dřív nebo později udělala). Krom nich mě zlákaly "pudlice" - legrační bílé ponožky do půl lýtek používané na
soutěže - které prodávali po pěti párech za 5 liber (tedy jeden pár za cca 30 korun!!!), protože už nebyly tak sněhobílé nebo co.
Malá odbočka; když jsem došla domů a chlubila se nákupem, Tichučko pudlice závistivě chytil do ruky a zeptal se: "A v černé je nedělají? Já bych takový ponožky potřeboval. Bílý nosit nemůžu, to bych vypadal jak…" (a použil politicky nekorektní označení pro sexuální menšinu). Nejdřív mi jeho absolutní neznalost poměrů přišla zábavná, ale druhý den, když jsme se vypravili na výšlap na Cavehill, jsem přemýšlela co si obout do pohorek a už mi ten nápad tak hloupý nepřišel. Musím říct, že není nad to mít nohy v pohodlí. :-)
Jak jsem tak v Celtic Creations nakupovala, nahrnulo se tam několik maminek s hopsajícími holčičkami. Jedna se na mě tak mile culila a maminka vypadala taky sympaticky, tak jsem se odhodlala k zoufalému činu a zeptala jsem se, kde její dcera tancuje. Opět mi byl odpovědí napřed tázavý výraz a následovalo obvyklé vysvětlování, ale nakonec si taneční mamča (Esther) vzala moje telefonní číslo a slíbila, že se poptá po školách v severním Belfastu. Ještě ten večer od ní přišla SMSka, že se mě zapomněla zeptat, za kterou stranu chci tancovat, jestli za An Coimisiún nebo konkurenční An Comhail, který tady v Belfastu má docela hojné zastoupení. Hláška o stranách mi přišla docela zábavná, ale ukázalo se, že její dcera tančí právě pod An Comhail. I tak se na mě Esther nevykašlala a usilovně mi píše, že pro mě shání kontakty. Uvidíme. Pokud se jí to nepovede, budu muset vzít do ruky telefon, obvolat těch pár čísel co mám, a doufat, že mi nezavěsí dřív, než se mi podaří jim vysvětlit, že jsem opravdu skoro třicetiletá irská tanečnice.
"We tune because we care."
Ruadhraí O'Kane
Mé přesvědčení o tom, že až dorazím do Belfastu, konečně si odpočinu, bere za své. Ještě jsem se nezastavila. Včera, tedy v pátek, jsem se vypravila na univerzitu, nechat se "přivítat" Kate Russo, která mě vzala pod ochranu, na oddělení psychologie. Ne že bych se tady chystala změnit obor, ale právě tam se soustředí výzkumníci, kteří pracují s metodou IPA, kvůli které jsem sem přijela.
Po čtvrthodinovém bloudění (moooc velká budova) jsem konečně našla její kancelář. Kate mě objala jako starou kamarádku a ptala se mě, jestli už mám vyřízeny všechny formální náležitosti. Notně se divila, když jsem jí řekla, že vůbec netuším za kým mám jít a žádné informace jsem nedostala. Moc mi pomohla tím, že zvedla telefon a zjistila základní věci. Pak jsem pár hodin strávila běháním po kancelářích, které bylo sice dobrodružné, ale číst jeho popis by byla asi nuda. Celé se to vyznačovalo tím, že nikdo nic nevěděl. Nakonec ale všechno dopadlo dobře a dokonce jsem hned vyfasovala místní studentskou kartu.
Večer mě čekala kulturní bomba, kterou mi Tichučko nachystal - koncert tria John McSherry (dudy, whistle), Michael McGoldrick
(irská flétna, whistle, dudy) a Donagh Hennessy (kytara). Koncert byl v irské škole (tím irské myslím, že se tam vyučuje irsky).
Čtvrtina osazenstva (včetně moderátorky) tak mezi sebou opravdu i komunikovala, čímž potvrzovala moje podezření, že sever je (nebo se
snaží být) v mnohých ohledech irštější než jih ostrova.
Nemá cenu rozepisovat se o tom, jak byl koncert úžasný. Ti, kteří vědí něco o zmíněných muzikantech, si to dovedou představit, ostatní se podívejte na fotky a videa (ti co vědí se na ně jistě s gustem podívají taky). Důležité ale bylo, že jsem se potkala se setaři (tanečníky setových tanců), kteří mě představili dalším tanečníkům, a jistý Seamus mě pozval na sobotní lekci sean-nós dancingu, tedy starého irského stylu.
Toho jsem se samozřejmě s gustem chytla a v sobotu se vypravila na Falls road, blízko které se měl seminář konat. Byl to první den, kdy opravdu lilo. Protože jsem ještě neměla deštník, nezbylo mi nic jiného než otestovat svou novou "vodotěsnou" bundu. Falls je ortodoxně katolická (tedy proirská) část Belfastu. Už to dávalo leccos tušit, spolu s tím, že někdo předtím zmínil že seminář bude v irštině. V postranní uličce s poetickým názvem Hlohová jsem našla zelený domek s harfičkami (to musí být ono). Seamus mě hned při vstupu do dveří pozdravil poněkud nesrozumitelně. Ačkoli už si pomalu zvykám na to, že tu nerozumím prakticky nikomu (a nikdo nerozumí mně), zatvářila jsem se nechápavě. V následující vteřině jsem pochopila, že na mě mluvil irsky, ale to už mi ztlumeným hlasem anglicky vysvětloval, že seminář bude v irštině. Lehce kostrbatě jsem mu irsky odpověděla, že trochu umím. Zjevně mi nechtěl moc věřit a šel mě představit lektorce. Až o pauze jsem dalšími lámanými větami (is fear Gaeilge briste nó Béarla cliste) dokázala, že opravdu umím o něco málo víc než "Dia dhuit", čímž jsem jim poslala brady k zemi. Češku, která dělá irské tance a učí se irsky, ještě opravdu neviděli.
Seminář byl bezva, i když jsem prakticky vůbec nerozuměla, chytala jsem se nadprůměrně, protože se učily jen ty nejzákladnější kroky, které umím z letní školy tady u nás. Účastníků bylo jen pár a buď nemluvili vůbec (asi na tom byli tak jak já), nebo mluvili opravdu irsky. Když nebylo zbytí a někdo potřeboval říct něco anglicky, sklopil oči k zemi a ztlumil hlas. Začalo mi vrtat hlavou, co že je tenhle zelený domeček vlastně zač. Seamus mi šeptem anglicky vysvětlil, že se tu učí irština a že angličtina je tu zakázaná!
Zastříhala jsem ušima a zároveň jsem měla chuť si nakopat, protože jsem den předtím zaplatila 20 liber za kurz na univerzitě. No, snad půjde zrušit. Sem můžu chodit dvakrát týdně zadarmo! Krom toho to tu vypadá jako dobrá společnost. Takže Dé Luain agus Déardaoín, ar a 8.
Včera v Dublinu bylo mým hlavním cílem (kromě toho dopravit se do Belfastu) vykonat nezbytnou návštěvu v
Talbot dance centre - obchůdku, kde prodávají boty na irský tanec.
Za jedinečnou atmosféru vděčí především svému majiteli Johnu McSweneymu, kterému pracovně říkáme "kouzelný dědeček".
Ke své nemalé radosti jsem ho tam našla. Jako obvykle se tvářil, že mě čekal a uvítal mě svou obvyklou srdečnou větou "tak se posaď a všechno mi pověz". Při mé minulé návštěvě, když jsem mu řekla že jedu do Galway, se udiveně zeptal: "A co tam budeš dělat? Nechápu proč tam všichni jezdí, dyť tam nic není…". Zřejmě i letos toužil, abych zůstala v Dublinu: "Do Belfastu?!? Kdo by chtěl jet na takový místo? To tě tam poslali za trest?" Aby to nevypadalo, že jsem tam přišla jen pro nic za nic, nechala jsem si poradit ohledně opravy stepek a vyfotila jsem se s ním. Už je to třetí fotka, kterou s ním mám. Ta první je z roku 2006, kdy jsem v Irsku byla poprvé s Katkou Velanovou (tedy pardon, Báňovou), a ta druhá z loňska. Pevně doufám, že tohle kouzelné místo i kouzelný dědeček ještě nějakou chvíli vydrží, abych se s ním mohla vyfotit zase příště.
Svůj obří kufr jsem nechala v Talbotově obchůdku a vydala se na nostalgickou obchůzku centrem Dublinu. První, čemu jsem musela čelit, byl obrovský obchod Penneys (irský název Primarku), který byl vyzývavě umístěn hned na hlavní třídě. Podlehla jsem, a jen jsem vkročila dovnitř, začala jsem litovat, že jsem se vůbec balila a nejela s prázdným kufrem. Nakonec jsem vyvázla "jen" s dvěma páry rukavic (€1!), kalhotkami s ovečkou, která se mě ptá jak se mám (€1,50) a úúúúžasně měkkým fialovým svetříkem (€6). Procházka po čtvrti Temple bar moc nedopadla. Nenašla jsem ani stánek s použitými knihami, ani trh se spoustou jídla, které tam byly minule. Tak jsem si dala "koláček" s hovězím, který jsem nostalgicky poobědvala u half penny bridge (tam jsem s Katkou kdysi jedla svoje první fish and chips úplně první den kdy jsem byla v Irsku) a stihla autobus do Belfastu ve dvě.
Tichučko mě vyzvedl na nádraží a odvezl taxíkem domů. Proč přišel pozdě jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem vkročila dovnitř. V domě nebylo
ani smítko a všechno bylo zarovnáno do pravých úhlů. V tomto okamžiku mi začalo docházet, že to s jeho uklízecí obsesí bude možná ještě
horší, než jsem si myslela. Zaparkovala jsem megakufr ve svém pidipokojíčku v prvním patře (tak potvoro, teď na tebe tři měsíce nešáhnu)
a konečně si mohla oddechnout. Jsem tady.
Bydlím v severním Belfastu s Tomem Tichučkem Švecem (a hlavně díky němu) v domě s Johnem McSherrym (pokud je vám jméno povědomé, vězte, že jde o dost slavného muzikanta) a jeho sestrou Joanne. Domeček je v hezké čtvrti, cihlový a mrňavý, i když má dvě patra. Po prvním pokusu vyjít schody jsem pochopila, proč Irové při tanci vytáčejí nohy, jsou tak zvyklí, protože kolmo se jim nohy na schody prostě nevlezou. V pokojíčku mám postel, která jediná je obrovská a zabírá půlku jeho prostoru, skříň, malou komodu a počítačový stolek, ze kterého jsem udělala multifunkční plochu. Oproti mým desítkám metrů čtverečních doma je to sice trochu nezvyk, ale je to útulné a roztomilé.
"V tomhle státě je voda zadarmo. Oni to chtěli zpoplatnit, ale lidi jim řekli že se zbláznili, že přece nebudou platit za něco, co na ně každej den padá zvrchu."
Tichučko
Posledních pár týdnů jsem se doslova nezastavila a včera dopoledne jsem ještě doma balila kufry. Tedy vlastně kufr. Maximálně dvacetikilový a k tomu batoh do letadla 10 kilo. Stanovila jsem si strategii, která byla založena na narvání těch nejtěžších věcí do batohu (ten většinou neváží). Při pohledu na hromadu schystaných věcí jsem si říkala, že to snad nebude problém, protože tolik jich zase není. Jaké bylo mé překvapení, když váha, na které právě přistál kufr, hlásila 25 kg. Nezbylo mi, než nechat doma můj oblíbený sprchový gel (no, snad v Belfastu mají Marks & Spencer) a boty narvat do už tak plného batohu. Když jsem ale potom v Praze na Ruzyni švihla kufrem na přepravní pás, vykulila jsem oči na číslo 17,2. Měla jsem chuť na váhu sama vyskočit a nechat tu milou paní, ať mě odbaví taky, když to ubírá tři kila.
Nezbylo než pro jednou věřit principům klasické fyziky a sednout si do té věci, která mě za dvě hodiny dopraví o stovky kilometrů jinam ve výšce přes deset tisíc metrů nad zemí. Prošla jsem tunelem a u vchodu do letadla mě lehce zpruzená letuška v zeleném svetru a s příšernou rtěnkou pozdravila "Hi there". Ve chvíli, kdy začala do mikrofonu šišlat irskou angličtinou, jsem pochopila že už jsem opustila Českou republiku a posunula jsem si hodinky. Pro zdůraznění této skutečnosti si vedle mě sedl - no: nazrzlé vlasy na krátko, malá brada, pihy na všech viditelných částech těla, krátká sportovní bundička a la teplákovka z osmdesátých let. Nemusel ani otevřít pusu, aby bylo jasné že letí domů.
Kapitán se ohlásil (co je to za jazyk? Irština nebo angličtina? Aha, oboje) a už jsme rolovali. Let proběhl normálně, jenom jsem z něj měla tak nějak horší pocit než obvykle, asi jako když mám mozek o dvě kila lehčí než by měl být. Ale vyspala jsem se z toho. Po dvou a něco hodinách jsme konečně přistáli. Cead míle fáilte go mBaile átha Cliath. Děkuju. V Dublinu je těsně před půlnocí, u nás doma o hodinu víc.
Na letišti nápisy dvojjazyčně, napřed irsky a pak anglicky. Chytám kufr a jdu zjistit jaká je situace před letištěm. Stojí tam autobus. Jedete na Leeson street? Prej jo (vážně? Měl to být až ten za půl hodiny). Řidiči nešlo rozumět stejně jako tomu posledně (nebyl to náhodou ten samý?). Platím nehoráznou sumu €8, sedám si. Autobus projíždí předměstím Dublinu. Cihlové domečky, barevné dveře, typické štíty obchodů. Já jsem vážně v Irsku! Řidič objíždí celé město. Poté, co jsem se ho zeptala jestli jsme na Leeson street a on řekl že ještě pár zastávek, jsem vzdala veškeré pokusy o orientaci (až do té doby jsem si myslela že tuším kde zhruba jsme). Všichni vystoupili. Řidič si stoupl do uličky a skoro šibalsky se na mě koukl. "A ty jedeš kam?" Přečetla jsem mu z SMSky adresu. "Hm… to neznám. Já tě vyhodím na mostě, jo?"
No, tak jo. Na mapce nějaký most byl. Ale mapka byla uložená v notebooku. O čtvrt na dvě ráno se mi ho na liduprázdné ulici nechtělo vytahovat. Tak jsem se vydala na cestu neomylně naprosto opačným směrem. Než jsem pochopila, že se budu muset vrátit, několikrát kolem mě vyzývavě přibrzdili taxikáři a jeden se mě dokonce z okýnka zeptal, jestli nejedu na letiště. Došla jsem zpátky na most (herdek neměl by ten kanál týct druhým směrem?) a přece jen vytáhla ten notebook. Tak sláva, už jdu správně.
Dorazila jsem zhruba na místo určení a pak konečně zavolala Richiemu. "Dobře, dojdu pro tebe, hned jsem tam". OK, nikam nejdu. Za minutu na mě hvízdl přes ulici. Dostali jsme kufr do druhého patra a Richie se mohl pohostinností přetrhnout. Děkuju, čaj nechci, něco na pití bych si dala. Ten sušák na prádlo mi nevadí. Na spaní moc místa nepotřebuju, ty polštáře z pohovky budou absolutně super. A ne, ten sušák na prádlo mi fakt nevadí. Dala jsem mu plechovku gambrinusu a v podstatě se s ním rozloučila, protože prohlásil že ráno jde do práce a že s ním určitě vstávat nemám a zůstat můžu jak dlouho budu chtít. "A ne abys šla hladová, ráno se pořádně najez než odejdeš! A až budeš příště potřebovat přespat ve dvě ráno tak se zase ozvi." Nechal mě v obýváku a já jsem upadla na polštáře z pohovky, přesvědčila sama sebe že už nejsem v letadle a usnula.
Na našem studijním oddělení se o "cestovatele" stará paní Hanelová, která dokáže zařídit úplně všechno. Do kategorie nemožného, které se jí podařilo zvládnout, patří i vyřizování mého pobytu na Queens. Už od začátku jsem nechápala, jak se jí podařilo mě tam dostat, ačkoli naše univerzita s nimi vůbec neměla smlouvu. Asi disponuje nějakými tajnými nadpřirozenými schopnostmi. Ta hlavní sranda začala ale teprve na jaře, kdy jsme se jim snažily poslat přihlášku. Čekaly jsme na formulář, ale ten nešel a nešel. Tak jsme vzaly vlasní formulář, vyplnily ho a se všemi dokumenty poslaly poštou. Nějakou dobu poté přišel z Queens e-mail s následujícími pokyny:
14. července:
I am attaching an Erasmus application form for your student. She needs to fill it in and return to us by either email or fax as soon as
possible with the following: an up-to-date transcript of records, proof of proficiency in English.
Vysvětlily jsme že jsme už všechno poslaly a chvilku se nic nedělo. Pak začalo studijní oddělení Queens řešit ubytování. Napsala jsem jim
že ubytování už mám a rozvinula se následující výměna:
10. srpna:
Dear Anna, Thanks for your e-mail. In order to accept you we will need to receive: a completed Erasmus application form (attached),
an up to date transcript of records, proof of Proficiency in English. Can you send those to me as soon as possible by either fax or e-mail?
10. Srpna
Dear Elena, this all has been already sent to your university through our international office several weeks ago. Please, contact
Ms. Hanelova. I'm sorry for the troubles I'm causing. Thanks for everything, Anna
11. srpna:
Dear Elena, I think we sent Anna's documents to you about three weeks ago. I don't understand why they were not delivered yet.
Fortunatelly I have scanned them so I can send them in attachment of this e-mail. I only did not scan signed Learning agreement,
nevertheless, in Anna's case there's just one issue: Consultations to dissertation thesis (see attachment). Pls, let us know if now
everything is O.K. Best regards, Zuzana Hanelova.
18. srpna:
Dear Anna, we have not received any documentation required for your Erasmus Placement at Queen's University Belfast. Can you let me
know if you are interested in coming, and if so, we will urgently need: the Erasmus application form attached, your university transcript
of records up to date and Proof of proficiency in English (any certificate that shows English will suffice). Can you send it to us by fax
or email? Please don't hesitate to contact us with any other queries.
Po přečtení tohoto mailu (až tři dny poté co přišel, protože jsem byla na
Bernard Summer School) mě málem bacilo a přeposlala jsem ho paní Hanelové.
22. srpna:
Dobrý den paní Hanelová, mně už to připadá s odpuštěním jak u blbejch. Co mám dělat? A. N.
23. srpna:
Anicko, ja si taky tak pripadam. Jeste znovu vse poslu mailem, coz uz jsem tuhle, pokud se nemylim, opakovane udelala. Jeste bych
navrhovala ji zavolat,coz udelam hned v pondeli. Nebo si muzete prijit a zavolat ji sama, abyste mela jistotu, co a jak.
23. srpna:
Dear Anna, sorry for the confusion. We have your documentation.
Hurá. Takže tam snad fakt pojedu. Jen doufám, že se ještě nerozmyslí...
Nákup letenek přes cesťák na univerzitě byl trochu dobrodružný, ale i přes to se podařil nezvykle rychle a hladce. Takže už konečně vím, kdy letím - odlétám v úterý 15. září a vracím se ve čtvrtek 16. prosince. Letím s Aer Lingus do Dublinu, zpáteční letenka i se zavazadlem stála 4 200,-.
Protože víkend před tím jsem na svatbě Katky Velanové a ještě před tím tlumočím sedm dní v kuse (a to nejen po celé republice, ale dokonce i na Slovensku), tak na sbalení budu mít necelé dva dny… no to už abych začala teď.
Je léto a já vím, že se vrátím těsně před Vánocemi. Možná je to trochu ulítlý, ale už se těším, jak budu procházet vánoční trhy (doufám, že je v Belfastu mají?) a vybírat dárky.